Mít rovné a krásné zuby není jen moderní záležitostí. Již řečtí filozofové debatovali o tom, jak dosáhnout dokonalého úsměvu. Je známo, že primitivní verze ortodoncie existovala již ve starověku, a to díky nálezům starověkých mumií, které měly na zubech kovové plátky. Ne vždy tyto nálezy znamenali, že si naši předkové uměli vyrobit primitivní rovnátka. Někdy měly tyto kovové plátky zabezpečit, že zuby mrtvých s nimi poputují až do posmrtného života.
Ve starověku byly materiály pro zubařské účely velmi rozličné. Některé starověké společnosti používaly namísto kovových rovnátek struny vyrobené z vlákna nalezeného ve střevech. Ačkoliv se to nezdá, tak tato procedura narovnávání zubů byla mnohem příjemnější, než většina ostatních, které se ve středověku prováděly. Většina ostatních zákroků v podstatě spočívala ve vytržení zubu a časté ztrátě krve při zákroku.
Moderní zubařské kořeny ovšem reálně začínají až v 18. století. Slavný francouzský ortodontista jménem Pierre Fauchard je jedním z otců moderní stomatologie. V roce 1746 jako první popsal paradontózu, která tehdy nesla název hnisotok zubního lůžka.
Největší vývoj ortodoncie nastal v 19. století. Lékaři začali využívat nové techniky a materiály. V roce 1880 zubař jménem J.N. Farrar popsal, že nejlepší způsob, jak napravit křivé zuby je používat mírnou sílu stažení v časových intervalech. To zásadním způsobem změnilo způsob, jakým se doposud nahlíželo na řešení ortodontických problémů. Další důležitou postavou byl také Američan Edward Angle, který založil první kolej ortodoncie a první ortodontický časopis.
Rovnátka na počátku minulého století vypadaly zcela jinak než ty, které známe teď. Nejenže drátkem byl ovázán každý zub, ale byla často vyráběny ze zlata. Nerez ocel se začala používat až v 50. letech 20. století. Od té doby šel tento obor kupředu a přicházely stále nové inovace.