Sezona sportu psích spřežení pomalu zahajuje někdy koncem září, kdy teploty konečně, alespoň večer a přes noc klesnou ke 12 stupňům. Nedočkaví musheři a ještě nedočkavější pejsci po dlouhé době lenošení, znova společně vyběhnou na dlouhé trasy. Trénuje se na sucho. To znamená bez sněhu. Místo saní se psí spřežení zapřahá za různé tréninkové káry, později i třeba za čtyřkolky. S blížícími se prvními závody psům viditelně roste svalová hmota, jsou vyrovnanější a dalo by se i říci veselejší.
Od prosince do půli dubna bývají závody. Těmi nejznámějšími jsou Šediváčkův long, Hrobská jízda a Janovičky.
Na závodech se schází celá parta skvělých lidí, což se projevuje jak při závodech, tak při doprovodném programu, který končí každý den hluboko v noci.
Je zajímavé, že sport psích spřežení je zřejmě jediným sportovním odvětvím, kterému nedominuje rivalita mezi soupeři. Než, že by nikomu nešlo o to vyhrát, ale na druhou stranu jsou i ti, kteří jsou v roli favorita ochotni, kdykoliv pomoci soupeři, zvláště když se jeho psi dostanou do problémů. Psi jsou to hlavní. Všem jde o jejich pohodu a jejich zdraví.
Psi, kteří se zapřahají do spřežení, jsou trénovaní na rychlost a vytrvalost. To podle zaměření závodů, na které se připravují. Nejdelší závody, které se pořádají ve světě, bývají dlouhé 1500 km a vítězné spřežení tuto vzdálenost je schopno zdolat za necelých 9 dní.
Psi, jak jsem psal na začátku článku, se trénují od podzimu do brzkého jara. Zbytek roku jen tak odpočívají, a musheři je nevystavují zbytečné zátěži. Velice rychle se totiž přehřívají a to jim vůbec nesvědčí. Pokud jdou do nějaké akce, tak jen za příznivého, chladného počasí a ještě k tomu pozdě večer nebo v noci. S tréninkem to rozumný musher v tomto období nepřehání.
Psi přes léto viditelně zhubnou ve svalovině. Tento úbytek svalstva ale nikoho moc netrápí. Brzy po zahájení tréninků se svaly objeví znova.